Twitter response:

Peklo Čertovina

Dne 29. listopadu 2019 jsme se vydali na plánovaný výlet přímo za čerty. Počasí nám sice tento den nepřálo, ale nikomu to nevadilo. Hodinová cesta v autobuse utekla poměrně rychle a než jsme se nadáli, byla před námi velká tabule s nápisem Peklo Čertovina. Velká stavba, z jejíž střechy čněl vysoký strom, dávala tušit neobvyklé zážitky. Již při vstupu nás přivítaly různé čertovské zvuky, ale my jsme se nezalekli a směle vkročili dál. Veliká místnost restaurace, kde jsme posvačili, dávala na každém kroku tušit, kdo je tu pánem. Vše vykládané dřevem, vůně ohně, čertovské atrapy – kopyta, rohy, řetězy, kůže, a než jsme se rozkoukali, vybafl na nás samotný čert. Byl prostořeký a pěkně si nás dobíral. My jsme se ale nedali! Po chvíli nám otevřel cestu do podzemí, kde se nacházelo to pravé peklo. Některým dětem se tam moc nechtělo, ale paní učitelky i starší spolužáci se jich ochotně ujali. Když jsme konečně prošli čertovskou vrátnicí, přivítala nás čertice, která nás zavedla do pekelné školy. Zkoušela děti z počtů, které sama neuměla, vysvětlila jim, že čerti nemají ocas, ale oháňku a že se mohou proměnit ve tři zvířata – kobylu, černou kočku a netopýra. Další čert nám ukazoval čertovská mučidla. Někteří z nás si je trochu nedobrovolně, ale naštěstí bez následků, vyzkoušeli J. A pak nás náš průvodce zavedl před pekelný trůn, k samotnému Luciferovi. V této chvíli by se v nás „krve nedořezal“. Vždyť kdo nemá sem tam nějaký hříšek? Čertím pomocníkům začal přikazovat, koho mají postavit do klece na hříšné vážení. Ale i když někomu váha klesala strmě dolů, slib poslušnosti Lucifera přesvědčil k tomu, aby byli všichni zase propuštěni zpět. Naše další cesta pokračovala cestou lidských hříchů. Dlouhá ulička s komůrkami, kde panovalo obžerství, lakota, pýcha a další špatné vlastnosti byla pro nás všechny poučením. Ještě jsme se dostali do čertovské kuchyně. Tady bylo potřeba nakrájet cibuli na guláš. Odměnou nám byly sladké bonbony od samotné pekelné kuchařky. A protože jsme už byli dost unaveni, dovedl nás starý Belzebub rovnou do baru, kde banda čertíků každému z nás nalila do zahnutých rohů sladkou limonádu. Poslední cesta k Luciferovi, kterému jsme zazpívali písničku o „čertíčkovi panáčkovi“ a pak už jen společná fotografie. Ještě jsme si stihli nakoupit zmíněnou fotku i drobné suvenýry jako památku na hezký výlet. Nikdo v pekle nezůstal. I když v nás chvílemi byla malá dušička, všichni jsme se v pořádku vrátili domů. (J. Domasová)